O umění, práci a omylu

Když mi před měsícem a půl najednou zazvonil telefon, nevěřila jsem svým uším.

"Tady personální oddělení firmy Crytur. Chtěli bychom Vám nabídnout práci na pozici..."

V tu chvíli jsem měla pocit, že je konec se vším, co jsem doposud budovala. Přesto jsem po krátkém přijímacím pohovoru na nabídku s radostí kývla.

Už měsíc a půl denně vstávám v půl čtvrté ráno a vyrážím autobusem do Turnova. Oblékám bílošedý pracovní oděv a mizím ke svému pracovnímu stolu s mikroskopem a minisoustruhem.

Ano, jsem opravdu hodně unavená. Ale jde jen o zvyk.

Hlava i duše se vyčistily a zbavily balastu.

Denně balancuji na hranici chyby v řádu zlomků mikronu. Otevírám v počítači fotografie z elektronového mikroskopu a pak s pomocí intuice opravuji ručně chyby v prostorách, které pouhým okem téměř nevidím. S titanem už kamarádím a ten mi o sobě prozradil netušené.

Od dětství miluju science fiction. Teď se v jednom pohybuji. Viděli jste už někdy safír velikosti šišky salámu? Granát, který svítí v UV světle? Jak říkám – scifi. Šperkařina na technické úrovni, o které se zlatníkům ani nesnilo, a navíc zcela bez ega.

Celý život moc dobře vím, co chci dělat. I školy jsem tomu přizpůsobila. Socha, koncept, loutky, antropologie. Nevejde se to do jednoho média. A šperk je jen jednou z forem, kterými se vyjadřuji.

Nemám nejmenší chuť budovat značku, předvádět povinné tanečky na sítích ani nadbíhat vlivným. Ráda učím. Proto vedu kurzy. Ale jen proto, že mi to dává smysl.

Chci dál rozvíjet jen to, čemu opravdu věřím. Na zbytečnosti už není čas.

Hodně z vás je na tom podobně. Jsme umělci a váháme. Stanu se méně hodnotným, méně profesionálním, když přijmu práci mimo obor? Nebo musím být umělcem na plný úvazek?

Nejprve jsem zkoušela kompromis. Najít práci v oboru.

Tady máme víceméně dvě možnosti. Pracovat ve větší firmě nebo pro někoho konkrétního. Zkusila jsem obojí.

V kovárně jsem se od kolegů naučila opravdu hodně. Ale stejně jako oni jsem po dvou letech odešla ve zlém.

Druhá zkušenost mě naučila něco úplně jiného. Jak rozpoznat prostředí, ve kterém nemá smysl zůstávat.

Když porovnám svůj dřívější a současný styl života, bilance je jasná.

OSVČ na plný úvazek znamená věnovat většinu času aktivitám povinným, ne vždy ze srdce vycházejícím a rozhodně ne výdělek zaručujícím. Povětšinou špatně spát, sledovat nekonečný proud marketingových rad, algoritmů a doporučení a následně zjišťovat, že všichni dělají totéž.

Jak to vypadá teď?

Ve čtvrt na čtyři odpoledne mě autobus vyklopí přímo před ateliérem a já se s klidnou hlavou mohu věnovat své umělecké práci bez ohledu na to, jestli se to bude někomu líbit.

Nemusím spěchat.

Nemám problém zaplatit nájem ateliéru ani zápisné do soutěží.

Víkendy jsou radost a před spaním si čtu, co chci.

Když se dnes ohlédnu zpátky, myslím, že můj největší omyl spočíval v tom, že jsem zaměnila způsob obživy za identitu. Jako by pracovní smlouva mohla rozhodnout o tom, jestli jsem nebo nejsem umělkyně.

Jenže člověk nepřestane být umělcem ve chvíli, kdy si oblékne pracovní plášť. Stejně jako nepřestane být hudebníkem, když zrovna nehraje.

Skutečný výsledek ukáže až čas. Už teď ale vidím něco, co jsem nečekala. Zaměstnání mi nevzalo prostor pro tvorbu. Naopak. Vrátilo mi chuť tvořit, studovat a mít z obojího radost.

...A ten ranní výhled z okna autobusu....