2019 Hroch pod polštářem
Hroch pod polštářem. Cože?
Když spíme, propadáme se do světa, kde neplatí zákony, známé z denní reality. Pod obyčejný polštář se pak vejde ledasco - věže, domy, ulice, moře... a aby ne hroch. Když usínáme, odkládáme své tělo a stáváme se pasivními svědky velkého úklidu. Mysl si natáhne zástěru, popadne koště a začne vymetat vše, co v té chvíli trčí a překáží. A ta hromada smetí má tajemný a lákavý název - sny. Pro výtvarníky je to velmi přitažlivé téma, aby ne... ale je v tom menší zrada. Znáte ten typ pohádek, kdy český Honza či někdo jiný sestoupí pod zem, do pekla, do jeskyně.. a tam si buď vyslouží či ukradne poklad nevídané krásy? Když pak pytel s úlovkem vysype na denním světle, propadá zoufalství - místo zlata a drahého kamení se z pytle sype spousta hlíny a suchého listí.
Když má onen Honza štěstí, kápne v pekle na moudrého starého čerta, který mu dá radu. "Neblbni a místo pozlátka si vezmi támleten mlýnek (pytlík, mošnu, plátno).. a až nahoře si s jeho pomocí ten poklad přičaruj." Potkat moudrého čerta je opravdu velké štěstí.
Spousta z nás, výtvarníků, má u postele položený zápisník. V noci se vzbudíme z mimořádně inspirativního snu, rychle zaznamenáme co jde - a ráno nechápavě kroutíme hlavou, co to zase bylo za pitomost. Přeložit řeč snu do té naší tak, aby byla pochopena, je nesmírně těžké. Cest je víc a my vám nabízíme dvě.
Jana Veselá je snivec pro radost. Snový cestovatel, dá se říct. Její sny jsou výpravy do dálek, plné světla, barev, vůní a všeho, čeho se nám tady na Zemi nedostává. Svůj poklad z podzemí si přináší v podobě svěžích barev, využívá schopnosti kamenů probouzet naší představivost a experimentuje - nově s kombinací ryzího stříbra a smaltu na mědi, což je v oboru ACS (Art clay silver) ojedinělé. Smalt je pouze na mědi schopen krásné opalizace a v kombinaci s ryzím stříbrem umožňuje přiblížit se dojmům z těžko zachytitelných snů. Protože Jana je cestovatel nejen snový, ale i skutečný, doufám, že až se přestane přehrabovat v písku na Sahaře, kam nám zatím stihla prchnout, podá svůj vlastní výklad. Zatím se musíme spokojit jen s krátkým vzkazem, který ke své kolekci nechala:
Vůně, barvy, struktury, daleké cesty, vodní hladina s odlesky lotosů, vysněné krajiny, křídla ptáků, strážných andělů... Směs toho všeho se prolíná s realitou a zase mizí. Některé sny se stále vracejí a vytrvávají i přes den, některé se proměňují a stále se znovu a znovu připomínají, abych věděla, kudy by mohla vést cesta.
Mé
sny jsou zcela jiné. Bloudím v nich neznámými městy, procházím staré
zbořené budovy a většinou něco nebo častěji někoho hledám. Krajiny zde
mají zcela jinou perspektivu, než jsem zvyklá - dálky, co přesahují
zakřivení Země, hloubky, které jdou dál, než je průměr planety. Znáte
ten typ bloudících snů... nastoupíte do výtahu a ne a ne se trefit do
správného patra, jdete sklepní chodbou a najednou se vyloupnete na
půdě... chodíte po schodištích, která neodpovídají svým patrům. Chodníky
vedou příliš strmě dolů, nebo vedou až moc příkře nahoru. Dlouhé
zvědavé bloudění, kdy nezbývá, než se chytat náhodně nalezených
předmětů, aby člověk vůbec trefil zpět. A o tom moje část výstavy je. O
předmětech, ve snech nacházených...
Odkud se berou v mysli místa, která navštěvujeme ve snech? Je to skládačka záblesků zasunutých vzpomínek, nebo jsou to fragmenty minulosti mnohem starší? Na některá z nich se od dětství ve spánku pravidelně vracím. V ruinách starých domů a v tmavých ulicích nacházím předměty, jejichž účel buď vůbec neznám, nebo jsou to i věci známé z denní reality, ale s významem značně posunutým. Už dávno toužím vynést je ze sna na denní světlo a zachránit je tak před tím, aby nenávratně zmizely v zapomnění.