Povídání ke třetímu pokračování kolekce šperků Sever nebude příliš dlouhé. O jantaru jsem napsala blog vloni, a tak ho tentokrát přeskočím. Zbývá tedy přiblížit trochu zdroj inspirace.

Celou dobu, co jsem letos jezdila a chodila po německém pobřeží Severního moře jsem přemýšlela o tom, čím mě tato krajina tak oslovuje a jestli šperky jí inspirované budou zajímat i vás.

 

 

Je to místo zvláštní, pro nás co žijeme v horách až absurdní. Placka tak rovná, že stačí křoví u cesty a nevidíte, kam jedete. Taková, že cyklisty potkáte pomalu jen ve vesnicích a městech, protože jízda volnou krajinou je ve dnech, kdy fouká, jen pro hodně zdatné. Ten vítr je stejně ostrý jako slunce, když na něj máte štěstí. Rve se s ním o vaši kůži. Když jdete k moři, procházíte obrovskými travnatými plochami a pastvinami. Vítr na nich vytváří stejné vlny jako na vodě a když už k vodě dojdete, není tam. Místo ní v tom vichru jen nekonečná nehnutá blátivá plocha až za obzor. A když si zujete boty a vstoupíte, bláto hřeje.. boříte se a do nohou vás škrábou mušle a zahrabaní krabi.Ticho, život,teplo a tma pod nohama, světlo a ledový vichr nad.

 

 

Jednou jsem přešla široký blátivý pás a najednou vstoupila na písečnou plochu. Tvrdou, čistou, horkou. Hluboko pod nohama jsem slyšela syčení vody, která se v tu chvíli stále ještě stahovala za obzor. To místo připomínalo poušť, nikde nic... bláto je plné mušlí a zvířat, ale tady jen sem tam kost ryby nebo ptáka. I vítr jako kdyby ztichl. Naprostá samota, břeh skoro neznatelný v dálce.. je načase zůstat  stát. Tak blízko jako tady jsem ještě Zemi necítila.  A svůj vděk a lásku k ní.

 

 

Vracím se sem už několik let. Místní vědí, kde žijí a svojí vzácnost si hýčkají. Celé německé pobřeží Severního moře (s přesahem do Dánska a Holandska) je národní rezervací pod ochranou UNESCO. Přesto jsou tu schopní provozovat zemědělství a normálně žít, aniž by své krajině škodili. Jsou tu i lokality, kde stále žijí divoce tuleni, a ostrovy, známé svými tuleními a ptačími koloniemi. A původní pobřežní vegetace. Nic pro plážomily, ale pro toho, kdo se chce něco o moři naučit, ráj. A ještě jedna věc - ač je pobřeží známé svým jantarem (živí zdejší šperkaře, kterých je tu požehnaně), nenajdete tu stopy po rabování. Žádné zničené lokality. Při přílivu postávají u pláže lidi a děti se síťkami, ale to je vše. Dříve tu byly i doly na jantar, ale pak se zavřely a zasypaly a v zemi už nikdo neryje, protože jí to prostě nedělá dobře..

 

 

Tak a teď konečně ke šperkům. Kolekce je tentokrát hodně skromná jak do počtu, tak  do formy. Zdejší jantar totiž šel s cenou téměř na dvojnásobek,  přivezla jsem si jen pár kousků. A chci je nechat mluvit. Všechny už jsem vybrousila a vyleštila, některé ponechala matované. Všechny už mají svůj - i když ještě třeba nerealizovaný - šperk,  a proto tentokrát z nich opravdu nemohu dělat nic navíc na přání.

Šperky mají prostou formu, částečně inspirovanou jednoduchostí staré přístavní techniky a částečně budou napodobeninami svých živých vzorů. Polypy, kosti, řasy...písek.. i v kombinaci se starým dřevem a železem na rozdíl od předchozích dílů kolekce. I rozměrem jsou méně mohutné, ovšem bytelné a vůbec ne křehké.