Během studií jsem se seznámila s mnoha obory a osvojila si více výtvarných technik. Šperk se ukázal být spojnicí všeho a poté, co jsem se naučila základům šperkařiny, se stal mým hlavním zájmem. Moji práci ovlivňuje mnoho faktorů. Rozhodla jsem se žít v místě, kde dramatická minulost zápasí s ignorancí současného pohodlného života. Rozpadlé staré továrny, pozůstatky koncetračních táborů... okouzlující příroda a vzácná a tím intenzivnější setkání s lidmi, kteří do průměru nezapadají. Kontrasty.  To, co jsem si vzala s sebou z dětství - láska k neuvěřitelně bizarnímu životu rostlin z celého světa, ke hmyzu, ke všemu, co je v nás stále to původní, staré a přirozené. Přitažlivost opuštěných ruin a z ní vycházející estetika. Respekt ke všemu, co označujeme za "ošklivé" - pojmenováváme tak pouze jevy, které se nás dotýkají v základu nás samých. Neexistuje krása a ošklivost jako samostatný jev. Ptejme se sebe, proč se nám něco líbí a něco ne. Často najdeme překvapivou odpověď.

Snažím se o vlastní verzi krásy. Je marné snažit se okopírovat dokonalost přírody, její čisté a účelné tvary. Pokouším se o to jinak. Vlastní nedokonalostí. Glyptiku do šperků vytvářím vlastnoručně. Někdy použiji kabošony či fasetové brusy zpracované někým jiným, vždy ale na základě přísného výběru.  Vlastnoruční opracování kovu - s voskem a litím pracuji jen výjimečně, kdy nelze použít jiný způsob. Pak ale existuje pouze jediný odlitek. Neměřím a nepropočítávám. Mé šperky vyrůstají po kouscích a jsou po kouscích dolaďované. Jen tak je možné vytvořit organický a harmonický celek.

Dalším výrazným prvkem mých šperků je staré rezavé železo. Očištěné a občas upravené do potřebného tvaru. Není zde prvoplánově. Díky železu dýcháme, je to jedna ze základních podmínek našeho života a má pro mne zásadní symbolický význam.

Železo, kameny, dřevo, drahý kov. Ať socha, či malba nebo šperk. Umění je formou komunikace, většinou schopné vyjádřit víc než slova. Je to výhoda a současně břemeno a handicap. Záleží jen na nás.